Spolek Staré Sovinecko

Plinkout

Plinkout  (něm.Pinkuate)

Leží v nadmořské výšce 260 m.n.m. Roku 1348, kdy máme první zmínky, patřil Plinkout k Šumvaldu. Roku 1548 koupili vesnici páni z Boskovic a tím vesnice patřila k panství sovineckému. Ve vsi byla dědičná rychta a svobodný dvůr. Původně česká vesnice byla poněmčena po třicetileté válce. Plinkout příslušel do farního obvodu v Dolní Dlouhé Loučce.Původně byla vesnice založena jako čistě zemědělskáosada.Později však se stávala vsi hornickou, těžba rudy, za třicetileté války upadla a k.r. 1774 zanikla.

Stručná historie Obce Plinkout ( zaslal Mgr. Jaroslav Brachtl )

Obec je lánového typu, leží severovýchodně od Uničova, vzdušnou čarou asi 7 km, v Plinkoutské pahorkatině. Mírně se svažuje (přibližně v severojižním směru), s průměrnou nadmořskou výškou 300 m. Obcí protéká Plinkoutský potok s velmi malým průtokem – v suchých létech téměř vysychá.

Kdy a jakým způsobem byla obec Plinkout založena, o tom nejsou bližší informace.

Plinkout vznikl zřejmě kolonizační činností. Na konci 13. století to byla kolonizace česká. České obyvatelstvo z kraje postupovalo znenáhla do sousedních předhůří jesenických a pak do hor samých. Plinkout náležel v polovině 14. století k šumvaldskému panství a všechny vesnice náležející rodu pánů ze Šumvaldu byly české. Poprvé je zmínka o Plinkoutě roku 1348, v níž se uvádí, že Dětoch ze Sokolomě (člen šumvaldského rodu) měl podíl na vsi Plinkoutě.

Za válek husitských patřila obec ještě panství šumvaldskému. V 15. století přešlo panství šumvaldské do majetku Zvolských ze Zvole, pak pánů z Lichtenburka a potom na český rod pánů z Miličína někdy kolem roku 1460. Členové této rodiny měli také příjmí Mládenec a psali se Mládencové z Miličína. Člen tohoto rodu Pavel z Miličína byl olomouckým biskupem. V gruntovních knihách a jiných dokumentech vrchnostenské správy se objevují jména příslušníků drobné šlechty, například Žernovští z Žernového.  Roku 1535 prodala část Plinkouta paní Lidmila z Miličína Kryštofu z Boskovic a na Třebové.

(Ve druhé polovině 16. století Miličínští vymírali a zmizeli pak z Moravy docela.)

Plinkout, získal roku 1548 Jan Jetřich Černohorský z Boskovic, majitel Úsova.  K úsovskému panství však byly připojeny jen železné doly v okolí Plinkouta. Ves Plinkout sama pak příslušela od roku 1548  k sovineckému panství, které v letech 1536–1550 vlastnil Kryštof z Boskovic na Moravské Třebové a v letech 1550 – 1578  Václav a Jan z Boskovic, vnuci Kryštofovi. Za Jana staršího Kobylky z Kobylího, majitele sovineckého panství v letech 1594–1623, na jeho majetku v Plinkoutě, (mimo dědičnou rychtu č. 46), býval v 16. století i vrchnostenský svobodný dvůr (č. 49). Od roku 1623 vlastnil sovinecké panství Řád německých rytířů a tím i Plinkout.

Těžba železné rudy v Plinkoutě za třicetileté války téměř zanikla, v provozu zůstalo jen 19 dolů. Na sovineckém panství celkem úspěšně hospodařil Řád německých rytířů, který překonal všechny potíže a stal se prestižní organizací. Po třicetileté válce obyvatelstvo úpělo pod nevolnictvím a bylo sužováno neúměrnými robotními povinnostmi. Poddaní těžce snášeli bídu a útisk vrchnosti. Vláda sice tlačila na vrchnosti, aby nezavdávaly příčiny k bouřím, ale šikanování od úřednictva zamezit nedovedla. I v našem kraji docházelo k častým projevům lidové nespokojenosti jak na úsovském tak i na sovineckém panství. Proti vzbouřeným poddaným muselo zasahovat i vojsko. Na sovineckém panství se vzbouření roku 1734 zúčastnily obce Plinkout, Paseka, Karlov a Horní i Dolní Sukolom. V čele vzbouření stáli němečtí sedláci Anton Badstieber z Paseky a Andreas Girschke z Plinkouta.  

Obec Plinkout měla svoji pečet prokazatelně v roce 1749. Na otisku kruhového tvaru  o průměru 25 mm je na ní zobrazen horník držící v pravé ruce dvě kladívka, v levé ruce špičák nesený přes rameno. Po stranách jsou rostlinné ornamenty. Legenda lemovaná uvnitř linkou a vně provazcem, zní: DORFF  PLINCKAVT.

Roku 1749 patřilo v Plinkoutě poddaným 687,5 měřic polí, 377 měřic pustin, 27,5 měřic zahrad a luk.

Syn vůdce selské vzpoury z Plinkouta Andreas Girschke mladší, nar. 1723, byl od roku 1752 učitelským pomocníkem v Německé Rudě. V roce 1755 odkoupil otcovu plinkoutskou pozůstalost, později prodal svoje pozemky a nechal si postavit dům č. 53. V něm od roku 1760 vyučoval a stal se tak prvním plinkoutským učitelem a učil až do roku 1807, do svých 84 roků.

Od roku 1774 jsou doly v Plinkoutě úplně opuštěny.  Po ukončení důlní těžby  a uzavření dolů byl Plinkout čistě zemědělskou obcí. Památkou na dolování zůstal obci motiv z pečeti s vyobrazením hornického kladívka (např. na kříži u kaple).  Hornický původ  obec zdůrazňovala i v pozdějších dobách ztvárněný graficky také na pozdějších pečetích.   

Stejně jako jakákoliv jiná lidská činnost zanechává i těžba nesmazatelné stopy v krajině. Těžba je poměrně invazivní zásah do krajiny a jeho pozůstatky jsou viditelné i po několika staletích. V katastru obce Plinkout se nachází nejvíce pozůstatků po těžbě kovů z celé bývalé hornické oblasti.  Je zmapováno několik šachet, zasypaných ústí štol, přístupových  a dnes již nevyužívaných komunikací a hald hlušiny. Některá důlní díla středověká a novověká, která byla zachována v podobě zasypaných šachet a ústí štol, se nacházejí  v lesním porostu a pomalu mizejících haldách hlušiny. Všechna byla z bezpečnostních důvodů odborně zastřelena.

Války napoleonské, od roku 1798 do 1815, přinesly venkovskému lidu dlouhé období utrpení: věčné odvody, rekvizice potravy, píce a přípřeží. Napoleonské války se Plinkouta dotkly ale nepřímo. Po prohrané bitvě u Slavkova 2. prosince 1805, byl v zámku v Horní Dlouhé Loučce zřízen hlavní lazaret pro raněné ruské vojáky, kteří asi přinesli nákazu tyfu, na který později zemřelo několik stovek těchto vojáků a ti byli v podvečerních hodinách odváženi a pohřbeni do společného hrobu v kopci pod Křivou při polní cestě z Horní Dlouhé Loučky do Plinkouta. Také v Plinkoutě zemřely na tyf asi tři desítky obyvatel.

Severně od Plinkouta je nad svahem u polní cesty ukryta stavba čtyřhranné boží muky ze začátku 19. století a podle místní pověsti byla postavena na místě tragické smrti. Dnes  jsou tato boží muka skrytá v porostu a značně zchátralá. Nad vesnicí u polní cesty směrem  k lesu je místo, kde stával kříž. Na začátku cesty do Horní Dlouhé Loučky, před zahradou   u č. 20, stával také dřevěný kříž se svatým obrázkem krytým tvarovanou plechovou obrubou. V horní části obce (mezi č. 80 a č. 26) u mostu přes potůček se nacházel pomníček tvořený zděným kamenným soklem se zabudovanou deskou s (nezjištěným) nápisem. Na soklu byl  plech s malbou sv. Jana Nepomuckého. (Kamenný sokl byl zlikvidován při budování horní požární nádrže     v roce 1972, plech s malbou sv. Jana Nepomuckého byl patrně již dříve odstraněn, ale v době první republiky na soklu byl, jak je vidět na dobové fotografii).

V roce 1833 nechala obec u místní cesty před usedlostí č. 10 postavit kamenný kříž jetelového typu s ukřižováním Krista. Na přední straně dolní části dvoudílného podstavce je znázorněn plastický reliéf sv. Trojice, který byl kdysi barevný, na přední straně horní části dvoudílného podstavce je také plastický reliéf. Na zadní straně horní čási dvoudílného podstavce je kurzívou vyrytý nápis: Diese Statue wurde errichtet durch den frommen Sinn der Gemeinde Pinkaute im Jahre 1833. (Tato socha byla postavena zbožnou obcí Plinkout   v roce 1833.)

V obci nebyl kostel ani kaple, ale byla zde zvonice. Později se pro zvonění a také vyzvánění k církevním účelům používal zvonek na školní budově, který v roce 1836 věnoval škole dědičný rychtář Martin Nemluwil.                                                

Úplnou novinkou  bylo od roku 1850 zavedení obecní samosprávy. To byl konec moci obávaných vesnických dědičných rychtářů (Erbrichters). Obec si mohla sama zvolit úředníky své samosprávy podle zásady „základem svobodného státu je svobodná obec“. Říšským zákonem byla zrušena funkce dědičných rychtářů a obecní samospráva byla tvořena: představeným obce – starostou (v němčině Gemeindevosteher), dvěma členy rady (Gemeinderäte) a šesti členy výboru (Ausschußmitglieder) volenými na šestileté funkční období. Panské soudy nahradila nezávislá soustava soudů spravovaná ministerstvem spravedlnosti.

Prvním starostou  Plinkouta měl být zvolen bývalý dědičný rychtář Martin Nemluwil, ale oficiální záznam není. (Prvním oficiálně potvrzeným starostou byl v letech 1864–1870 Kunz Alois z č. 10).

V roce 1872 byl bývalý svobodný vrchnostenský dvůr v Plinkoutě (č. 49) rozdělen mezi tři dědice a jako takový zanikl.

Rozšířeným zdrojem obživy obyvatel bylo také tkalcovství, které se v obci provozovalo ještě roku 1880.

Plinkout byl přifařen ke kostelu sv. Bartoloměje v Dolní Dlouhé Loučce. V roce 1885 se obec rozhodla postavit si kapli. Pro tento bohulibý záměr se snažila získat finanční prostředky z různých zdrojů a podala také žádost císaři Františku Josefovi I. o finanční podporu. Výnosem císařské kanceláře ze 14.10.1885 byla žádost zamítnuta. Stavba kaple byla dokončena v roce 1887, do kaple byl přenesen a zavěšen zvon ze školní budovy a kaple byla zasvěcena patronu sv. Janu Nepomuckému při slavnosti 15. května 1887. Opakovaná žádost císaři o finanční podporu na stavbu kaple byla císařem po delší době akceptována     a výnosem z 2. 12. 1887 byla udělena podpora ve výši 100 zlatek.     

V roce 1889 byl založen dobrovolný hasičský sbor Gründung der freiwilligen Feuerwehr a obec opět požádala císaře Františka Josefa I. o udělení podpory. Císař velkomyslně vyhověl této žádosti a výnosem z 2. 6. 1890 (dodatečně) udělil podporu ve výši 50 zlatek na založení dobrovolného hasičského sboru. Druhá hasičská stříkačka (asi ruční) byla zakoupena v roce 1893.

K příležitosti 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. v roce 1898 zkomponoval plinkoutský obecní radní Josef Partsch oslavnou píseň, kterou zaslal císaři. Výnosem  z 24. 8. 1898 císař radnímu Josefu Partschovi za tuto oslavnou píseň poděkoval. 

Po reorganizaci veřejné správy byla Morava v roce 1908 správně rozčleněna na města   s vlastním statutem, tj. vydělená z území běžných okresů. Plinkout byl na vlastní žádost vyňat z politického okresu Litovel (českého) a začleněn do (německého) politického okresu Šternberk.

V roce 1911 byla dokončena stavba nové dvoutřídní německé školy, k níž byl položen základní kámen v roce 1910. Postavení nové budovy školy (německé) byla iniciativa učitele Huberta Dostala.                                                                                                                              

V sobotu 18. ledna 1919 byla dokončena elektrifikace Plinkouta, která byla započata  v listopadu 1918. Práci prováděla firma Fr. Schremmer z Uničova. Elektrický proud se přiváděl z vodní elektrárny Huberta Plháka v Háji u Mohelnice.

 

Podrobnosti a další informace z historie Plinkouta jsou uvedeny v publikaci Paměti obce Plinkout, kterou je možno zakoupit na obecním úřadě v Dlouhé Loučce, v prodejně potravin v Plinkoutě a v informačním středisku v Uničově.

TOPlist

aktualizováno: 29.08.2017 18:41:31